LEONARDO DA VINCI
Dětství
Roku 1452 se v malém toskánském městečku Vici (nedaleko Pistoje) narodil člověk, který je považován za nejuniverzálnějšího genia všech dob. První syn notáře Piera, Leonardo, vyrůstal až do svých čtyřiadvaceti let jako jedináček. Jeho otec jej pečlivě vychovával a od otce se mu dostalo i základního vzdělání. Malý Leonardo vyrůstal v domě s ovocnou zahradou, s výhledem na vzdálené italské Alpy, obklopen prostými venkovany, jejichž historky a pověrčivá vyprávění po večerech poslouchal.
Mládí
Když bylo Leonardovi asi sedmnáct, přestěhovala se jeho rodina do Florencie, v té době velmi významného města, kde se to hemžilo umělci, filosofy a šlechtici. Leonardův otec zde brzy zbohatnul(stal e mj. i notářským zástupcem rodiny Medici) a Leonardo mohl začít studovat matematiku a literaturu na zdejší proslulé škole Scuola d‘ Abbaco. Již nyní se však projevil Leonardův přelétavý duch a chuť, se kterou se do studia matematiky a literatury pustil, časem opadla. Už teď se věnoval všemu jen povrchně, mnoho věcí začínal a málo dokončil (což je, jak později uvidíme, hlavní důvod, proč po sobě zanechal tolik nedokončených obrazů).
Malířské začátky
Po ukončení vzdělání se nějakou dobu věnoval hudbě, především skládání písní a hře na loutnu. Začínal také kreslit, a už na těchto prvních pokusech byla patrná úžasná realističnost a hluboká pravdivost jeho kreseb. Otec proto vzal několik Leonardových výtvorů k tehdy možná nejvýznamnějšímu florentskému malíři: Andreovi del Verocchiovi. Ten byl Leonardovými malbami nadšen a Leonardo se stal jeho žákem v ve Verocchiových dílnách. Ve dvaceti letech se Leonardo stal členem bratrstva sv. Lukáše, které sdružovalo malíře.
Florencie
Florentské malířství bylo velmi vysoce postavené i ceněné. Snad nikde nebylo v umění vidět takovou soutěživost mezi umělci,
a mezi malířskými dílnami to platilo obzvláště.
Leonardo se uchytil v dílnách Verocchiových,
kde se stal žákem tohoto významného florentského (dříve toskánského) malíře a sochaře.
Dlouho však žákem nezůstal. Leonardo se od počátku jevil velmi nadaným žákem s citem pro jemnou, citlivou a realistickou malbu.
Na společných obrazech Leonarda a Verocchia můžeme vidět tyto protiklady v pojetí malířství i ve schopnostech obou umělců.
Typickým příkladem je obraz Kristův křest.
Leonardem namalovaný anděl je na tomto obraze propracovanější a jeho rysy jsou jemnější než postavy malované Andreyem. Zdálo by se, že geniální Leonardo by mohl svůj čas strávený v dílnách považovat za ztracený. Leonardo se zde však naučil mnoha teoretickým i praktickým znalostem. Do umění se ponořil a podle toho to také dopadlo, stal se vynikajícím malířem, jeho dřívější veselost mizela, Leonardo více naslouchal. Nejen malířům (seznámil se např. s Boticellim nebo s Peruginem), ale i matematikům, astronomům a dalším učencům.
Podle Leonarda má umělec nahlížet na svět jako na celek a jako takový jej také studovat. Malíř má být dokonalý, nezabývat se pouze jedním oborem, nespecializovat se. Leonardo s sebou neustále nosil sešit a kreslil si do něj náčrtky lidí krásných i ohyzdných, architektonických staveb, rostlin, stromů, mraků, měst, krajin, oděvů, ornamentů… Ke svým jednoduchým, a přesto věrným a realistickým, náčrtkům Leonardo připojoval mnoho poznámek, psaných svým typickým zrcadlovým písmem (byl levák). Úkolem malířství je zpodobňovat přírodu a nabídnout skutečný pohled na svět, jehož jsme součástí. Malíř, který si nevezme za vzor přírodu, nemá podle Leonarda šanci vytvořit velkolepé umělecké dílo.
Vzestup
Po sedmi letech ve Verochiových dílnách odchází Leonardo založit dílny vlastní.
Rozloučil se se slovy: „Špatný je učeň, který nepřekoná svého mistra!“
To se mu povedlo, Verocchio se prý poté, co byl konfrontován s Leonardovým talentem, věnoval takřka výhradně sochařství.
Pro Lorenza Mediceho namaloval Leonardo na objednávku náčrt obrazu Marie se svatými.
Originál později vyhotovil Filipino Lippi. Prvním potvrzeným obrazem Leonardovým je však Klanění tří králů.
Leonardo na něm pracoval v letech 1481 – 1482, obraz je však (jako ostatně mnoho z jeho obrazů) nedokončený. Obraz bývá považován za mezník mezi rannou a vrcholnou renesancí, někdy dokonce jako milník v dějinách malířství (počátek moderního malířství) vůbec. Pro tento obraz je typická kompozice trojúhelníku, který tvoří postavy králů a Panny Marie. Obraz je neobyčejně důležitý pro studium malířovy techniky. Znamenal zásadní změnu v pojetí tohoto tradičního námětu, neboť „pomíjí veškerý naivní exotismus, spojený se zobrazováním tří králů z východu, a mění scénu v cosi, co bylo nazváno epifanií celého lidstva. Z tradičního námětu evangelií se stává vážná, tajuplná událost, uvádějící v úžas shromážděné postavy.“ Jako v každém jeho díle, i zde můžeme sledovat kus Leonardovy osobnosti.
Miláno
Zatímco Florencie byla plná humanistických umělců, jejichž myšlení bylo ovlivněno mysticismem,
platonismem a pythagorismem (ještě z počátku quattrocenta), Miláno přálo více technickému pokroku, vědě a technice.
Leonardo sem přišel na dvůr vévody Lodovica z ne zcela známých důvodů.
Prý se jednalo o pověst konstruktéra, která Leonarda předurčila k tomu, aby pomohl opevnit město.
Ať už je to, jak chce, Leonardo se v Miláně nevěnoval celých 17 let jenom konstrukcím, ale i malování a modelování.
Přesto zmíním (já vím, že jsem slíbil zabývat se vědeckou činností až v další kapitole, ale těžko se tomu vyhnu),
že právě zde položil základy empirické metody výzkumu a dávno před Kopernikem upřel slunci pohyb.
Namaloval zde obraz pro františkánský kostel – Madona ve skalách.
Ten se vlastně zakládá na zjednodušené kompozici jeho obrazu klanění tří králů. Jako vždy zde nalezneme Leonardovu typickou krajinu – podivně zvláštní, dramatická. Zřetelně zde vidíme kromě jeho matematické perspektivy také perspektivu vzdušnou, čím dále jsou předměty od diváka, tím jsou bledší a matnější, vzduch tlumí i barvy. V letech 1495 – 1498 vymaloval další ze svých známých obrazů – Večeři Páně (v refektáři milánského kláštera S. Maria delle Grazie).
umístěno: refektář kláštera S.Maria delle Grazie
malba: 420x910 cm, olejová tempera na zdi
(K tvorbě obrazu se váže historka: „Leonardo dá Vinci měl před sebou od samého počátku velkou potíž: musel namalovat Dobro v podobě Ježíše a Zlo v postavě jeho druha Jidáše, který se v průběhu večeře rozhodne jej zradit. Leonardo dlouho hledal ideální model. Jednou poslouchal sborový zpěv a mezi zpěváky uviděl chlapce, který by mohl být dokonalým představitelem Krista. Pozval ho do ateliéru a zachytil jeho rysy v náčrtech a studiích. Uplynuly tři roky. „Poslední večeře“ byla téměř hotova, ale Leo nardo dá Vinci dosud neobjevil ideální model Jidáše. Kardinál, do jehož působnosti kostel patřil, na něho začal naléhat a žádal, aby tu nástěnnou malbu dodělal. Po dlouhých dnech hledání malíř objevil jakéhosi předčasně ze stárlého, otrhaného mládence, který ležel opilý v příkopě. Požádal své pomocníky, aby ho nějak dopravili do kostela, protože na náčrty už neměl čas. Žebrák se tam tedy ocitl, aniž vlastně věděl proč: pomocníci ho drželi zpříma a Leonardo dá Vinci zobrazoval nelítostný, hříšný a sobecký výraz, který se tak věrně na jeho tváři rýsoval. Když skončil, žebrák už poněkud střízlivější otevřel oči a po díval se na malbu před sebou. A s trochou úžasu i smutku řekl: „Tenhle obraz už jsem viděl!' ,Kdy?' podivil se malíř. ,Před třemi lety, než jsem ztratil všecko, co jsem měl. Zpíval jsem tenkrát ve sboru, prožíval jsem život plný snů a jeden umělec mě požádal, abych stál modelem pro tvář Ježíše.'„ „Znamená to, že Dobro a Zlo mají tutéž tvář; všechno záleží jen na době, kdy každému z lidí zkříží cestu.“)
Zde malíř dokonale uplatnil své studium lidské svaloviny a tváře, prokazuje zde totiž úžasnou a realistickou znalost obličejové mimiky. Poslední večeře zachycuje okamžik, kdy Ježíš říká apoštolům, že jeden z nich je zradí. Při troše snahy můžeme najít Jidáše, přestože je v jedné ze „skupinek“ apoštolů, je jakoby osamocen. To proto, že obraz je hlubokým a celistvým duševním portrétem každé ze třinácti namalovaných postav. Kromě toho zde Leonardo pracoval na Sforzově jezdeckém pomníku. Ten však nebyl dokončen. Měla to být impozantní bronzová socha jezdce na vzpínajícím se koni. Odlit byl však pouze model, a ten byl rozstřílen francouzskými lučištníky.
Zpátky ve Florencii
Roku 1500 se Leonardo vrátil přes Mantovu (zde nakreslil kresbu k portrétu Isabelly d’Este) a Benátky zpátky do Florencie.
Pokračoval v matematických výzkumech (bydlel zde u matematika Paccoliho),
v nemocnici Panny Marie konal své ékařské pokusy a zabýval se také např. vysoušením močálů
(velmi úspěšně, byl městem odměněn několika pozemky).
Městská rada mu zadala zakázku: vymalovat v novém sále vládní budovy velkolepý obraz Bitvy u Anghiari.
Malba se nedochovala, zřejmě nebyla vůbec dokončena, podle Rubensovy kopie však víme,
že se pravděpodobně mělo jednat o dramatickou změť vojáků a koní
(zde si Leonardo zavzpomínal na tvorbu jezdeckého pomníku a studie koní, které pro tu příležitost vytvořil) při bitvě o prapor.
Namaloval zde obraz Svaté Anny samotřetí.
Karton nebyl zřejmě nikdy realizován na plátně, protože se o něm nezmiňuje žádný doklad.
Typickým rysem je kompozice pyramidy, propracované draperie a symbolika (beránek Jan Křtitel).
Pozoruhodná je přirozenost všech čtyř postav, které jakoby uhýbaly očima, což jim ale ani v nejmenším neubírá na monumentalitě.
Obraz velmi ovlivnil např. Michelangela, Raffaela a další vrcholně renesanční umělce
(Leonardo je zařazován střídavě do ranné i vrcholné renesance).
Zde ve Florencii namaloval též svůj nejznámější portrét: Gioconda (Mona Lisa).
umístěno: Francie, Paříž, Musée du Louvre
obraz: 77x53 cm, olej na topolu
Leonardův nejznámější obraz, známý též pod názvem Mona Lisa, je často považován za nejkrásnější obraz v dějinách malířství vůbec. Do pařížského Louvru jej chodí obdivovat návštěvníci z celého světa. Modelem k tzv. Gioccondě byla florenťanka Mona Lisa, žena Francesca Bartolomea del Gioccondo. Nad tímto obrazem strávil Leonardo skoro čtyři roky. Podle Vasariho se snažil stále zpestřovat atmosvéru v místnosti hudbou, zpěvem nebo žertem, aby Monu Lisu rozptýlil a zahnal tak na její tváři strnulý úsměv, který často vidíme na ostatních (i Leonardových) portrétech z té doby. Je to společně s profilem Isabelly d´Este a rudkovým autoportrétem z Turína jediný Leonardův portrét, o jehož autorství nebyly nikdy pochybnosti. Tento vrchol portrétního umění všech dob pochází z roku 1503. Leonardovo sfumato a chvějivá světla, stejně tak jako atmosféra, jež vyvolává iluzi vzdálenosti mezi dílem a divákem, dosahují zde jedinečné dokonalosti. Mona Lisa byla nesčetněkrát kopírována. Spíš než portrét se v tomto obraze viděla Leonardova malířská autobiografie. O „záhadném úsměvu Mona Lisy“ se napsalo již mnoho úvah, Vasari však zdůrazňuje, že se jednalo o věrné zachycení skutečnosti, tak věrné, až je záhadné. Vasari také upozorňuje na jemné detaily této malby, které jí dodávají na realističnosti : „Kdo by chtěl vidět, k jakému stupni může dospět umění v napodobení přírody, mohl to zřetelně vidět v této podobizně; všecky podrobnosti byly tu podány s největší jemností, oči měly lesk a vlhkost, jaké vidíme ve skutečnosti; kolem očí byly modravé lesky a brvy byly namalovány s největší přesností. Ústa, v červeni rtů a koutků, a inkarnát tváře byly více než malbou, byly skutečným masem.“ Údajně je dokonce možno spatřit tep v krčním důlku. Mona Lisa je hlubokou procházkou do autorovy duše. Zobrazil zde tolik klidu, dobroty a vroucnosti, že nade vší pochybnost prokázal, že nevynikal pouze intelektem, ale že hluboce citově prožíval každou oblast své mnohostranné činnosti.
Miláno podruhé
Když se roku 1506 Leonardo vrátil do Milána, dostalo se mu laskavého přivítání francouzského místodržitele, který jej zde pověřil nejrůznějšími inženýrskými pracemi. Obrazy zde vznikly pouze tři, dvě Madony na objednávku francouzského krále Ludvíka XII. a obraz Baccha.
Řím
Roku 1513 přišel Leonardo i do Říma. Zde žil v paláci Guiliana de’Medici (mladšího bratra tehdejšího papeže Lva X.) a jako jeho chráněnec dostával pravidelný plat, což byla pro Leonarda, který, ačkoli byl velmi vážený a uznávaný, se často potýkal s bídou, jistě velmi vítaná změna. Řím byl tehdy jednou velkou dílnou umělců a konkurence byla veliká. Před příchodem Leonarda dokončil např. Michelangelo kapli Sixtinskou. Leonardo se zde zřejmě příliš neprosadil, provázely jej problémy s papežem, který jej neuznával, protože prý „myslí na konec dříve, než vůbec začal“ a dokonce mu zakázal provádět pitvy. Leonardo odchází z Říma neuznán. Jeho útočištěm se stává Francie, kde se mu něco takového stát nemůže.
Francie a Leonardova poslední léta
Poté, co Leonardo opustil Řím a naposledy se vydal do Milána (spolu s Františkem I.), odchází nadobro z Itálie.
Zde mu král „věnoval“ zámek Cloux u Amboise a velmi vysoký „důchod“.
Král jej zde často navštěvoval a diskutoval s Leonardem o všem možném.
Prohlásil o něm, že „na světě nežil člověk, který by byl tolik vzdělán ve všech oborech umění a filosofie jako Leonardo.“
Leonardův zřejmě jediný obraz namalovaný ve Francii je obraz Jana Křtitele.
Obraz, kde světec působí poněkud zženštile, je také jediným obrazem, na kterém byl pomocí rentgenového snímku nalezen Leonardův vlastnoruční podpis. Obraz má některé barokní rysy, např. silný šerosvit (sfumato). Leonardo umírá 2.5. 1519 po sedmi měsících nemoci, které musel strávit na lůžku. Na své přání byl pochován v chrámu sv. Florentina v Amboise.Bylo mu 67 let, ale za tuto dobu stihl udělat i poznat tolik, na co by jiným nestačila desítka životů.
Leonardo vědec
Leonardův geniální duch se nezabýval jen uměním. Leonardo prohlašoval, že umělec musí „znát matematiku, která je hlavním činitelem v malířství, dále perspektivu, která předvádí předměty jako v zrcadle a určuje jejich zvětšení a zmenšení podle vzdálenosti. Malíř má znáti proporce lidského těla a jeho vnitřní stavbu alespoň potud, pokud se jeví na zevnějšku, rovněž stavbu zvířecího těla, která je s lidským v mnohém podobná. alíř má mít jasnou představu o všech rostlinách od nejmenších trav po stromy (…) Od lidí, zvířat a rostlin má malíř přejít ke studiu hor a údolí, pobřeží mořského a dravých proudů říčních…“ Umění i věda pro Leonarda tvořily jedno. Chtěl poznat svět kolem sebe a chtěl sloužit lidem.
Matematika
Všechny tyto aktivity a vědní disciplíny Leonardo skutečně provozoval a dosáhl v nich značného mistrovství. Ve spolupráci se slavným italským matematikem Paciolim vydal knihu De divina proportione, v němž sám kompletně popisuje perspektivu. Ve svém vlastním díle Mechanika tvrdí, že všechen život záleží na pohybu a každý čin je pohybem. Jako vůbec první zavádí pojem dynamické energie, stanovil zde také základ setrvačnosti (předběhl Newtona o téměř 300 let) a najdeme zde také mistrný výklad pouček o nakloněné rovině.
Výzkum
Věda má podle Leonarda stát ne na půdě hypotéz, ale na pevném základě zkušeností. Ty získáme jedině pečlivým bádáním a výzkumy. Bojoval proti scholastickému autoritářství a prosazoval experimentální ověřování teorií. Na tomto základě dnes stojí moderní věda, jejíž základy takto Leonardo svým empirickým výzkumem položil.
Konstruktér
Leonardo dosáhl velkého věhlasu také jako stavitel a válečník. Roku 1480 se pohroužil naplno do studia válečnictví a o dva roky později již vévodovi Sforzovi nabízel mnoho důmylsných vylepšení stávajících válečných technik i techniky a zaízení zcela nové. Zdokonalil stavbu lehkých, pevných a přenosných mostů, techniku dobývání hradů, kopání chodeb a valů a mnoho dalších. Se svými vynálezy se chtěl pustit i namoře, tvrdil, že vyrobí zcela nová děla a hmoždíře. Pro pozemní boj pak navrhoval šířit mezi nepřáteli zmatek velkými katapulty a praky, které by vrhali např. kamení. Známá je také jeho studie nedobytného válečného vozidla s otočnou věží – primitivního, leč revolučního předchůdce moderního tanku, který byl sestrojen až o 430 let později. Zdaleka ne všechny tyto studie a návrhy byly uskutečněny ještě za Leonardova života. Za války s Francií jej Lodovic jmenoval svým komorním inženýrem. Leonardo tak vedl veškeré práce na opevněních, kanálech, lodích a vodních příkopech. Roku 1502 vedl opravy italského přístavu Cesena (včetně příslušejícího vodního kanálu), který se pak na dlouhou dobu stal jedním z nejmodernějších přístavů Adriatického moře.
Biolog
Poprvé v Miláně se začal zabývat také srovnávací anatomií. Během svého života provedl asi tři desítky pitev. Nutno podotknout, že v té době bylo pitvání lidských těl zcela proti církevním zásadám a Leonardo měl kvůli této výzkumné činnosti kromě „oficiálních“ problémů také problémy s „veřejným míněním“. Nicméně Leonardovy průkopnické poznatky v tomto oboru mu kromě poznání stavby lidského těla (které porovnával např. s koňským) přinesly také mnoho vědomostí, které využil při své realistické malbě, jak je vidět na jeho četných detailních studiích.
Spisovatel
Leonardo napsal něco kolem 120 poznámkových knih. 7000 stránek plných jeho zrcadlového písma a náčrtů nám poskytuje jedinečnou možnost poznat jeho metody práce i jeho geniální mysl. Leonardo nepsal latinsky a vzpíral se tak tehdejším konvencím, psal vlašsky (florentským nářečím). Veškeré texty byly doplněny kresbami a náčrty. Kromě jiného napsal spisy Mechanika, Anatomie, Traktát o umění. Mnoho jeho spisů inspirovalo vynálezce k novým objevům, malíři dodnes studují jeho spisy o malířství jako to nejlepší, co bylo o malířském umění kdy malířem napsáno. Ve svých spisech se Leonardo zabývá významem umění jako takového a nelze mu upřít filosofický i spisovatelský talent.
Sen o létání
Možná největší Leonardovou vášní jeho posledních let bylo studium aerodynamiky a letectví. Byl zřejmě zcela prvním člověkem, který se vážně a na vědecké úrovni zabýval možností letu člověka. Jeho prvotní myšlenkou bylo připevnit na lidské tělo speciální křídla s otvory, které by se uzavřely při máchnutí směrem dolů. Toto zařízení sám ozkoušel (nad vodou, opatřen ochranným pásem – možná též jeho vynález), avšak neúspěšně. To však Leonarda nikterak neodradilo od dalších pokusů. Jak se vyrovnat ptákům. Ty také pozorně sledoval a na základě svých empirických poznatků sestrojil letadlo podobné našemu rogalu (zřejmě podobné tomu, které zkonstruoval německý letec-průkopník Lilienthal). Leonardo o svém pokuse napsal: „Z tohoto vrchu vzlétl ohromný pták, naplnil celý svět podivem a hnízdu, v němž přišel na svět, přinesl ohromnou slávu“ (zdá se, že skromnost nebyla Leonardovou silnou stránkou, nicméně tento popis by mohl sloužit i jako přirovnání pro popis významu samotného Leonarda, který přinesl městečku Vinci svým jménem nepochybně mnoho slávy).
Další díla
vytvořeno:1483-1486
umístěno: Polsko, Krakow - Czartoryski Museum
obraz: 54x39 cm, olej na dřevu
Tento obraz je údajně podobizna Cecílie Galleraniové, paní z Lodovico Sforza. Obraz je jeden ze tří ženský portrétů Leonarda. Hranostaj na obrazu se vykládá několika způsoby z nichž jeden je údajně slovní hříčka jejího přijmení (řecky: galay). Žádný dokument ovšem nepotvrzuje, že jde skutečně o její portrét.
