MALTÉZŠTÍ RYTÍŘI
Suverénní a válečný řád nemocničních rytířů sv.Jana z Jeruzaléma - rovněž známý jako Johanitští rytíři, rytíři z Rhodu a Maltézští rytíři mají svoje základy v křesťanských osadnících z 11.-12.století. Zakladatelem řádu byl benediktinský mnich Gerard Tonque. Je to nejstarší řád římskokatolické církve. Nemocnice a ubytovací domy, které byly určeny pro chudé poutníky v Jeruzalémě byly sponzorovány italskými obchodníky z Amalfí okolo roku 1070. V roce 1113 získal řád ochranu papežství a byl povýšen na úroveň nezávislého náboženství, zvaného také hospie. Do této doby se řád řídil benediktinskou řeholí. Rytíři řádu se staly rovněž účastníky křížových výprav (kruciátů). Řád založil převážnou většinu svých nemocnic podél poutní cesty z Itálie do Svaté země. Zajímavostí je, že rytíři, kteří se v těchto nemocnicích nechali ošetřit jim za odměnu prokázali svojí vděčnost tím, že jim darovali určitou část svých peněz a majetku na další rozvoj řádu. Další rytíři nabídli svoje služby jako vojáci sloužící k zajištění ochrany poutníků na cestě. A tak řád měl dvojí roli - léčba poraněných a nemocných lidí a ochrana poutníků na cestách. Tímto odstartoval jejich boj proti nepřátelům křesťanství. Rytíři řádu vyčistili cestu do Jeruzaléma od banditů. Oni věřili v to, že pozabíjet nevěřící bylo jako získat slávu pro křesťanství a umřít při obraně víry znamenalo stát se v nebi mučedníkem.
Když islámské armády znovu dobyli Svatou zemi v roce 1291, Maltézští rytíři hledali své útočiště v Kyperském království. Dále pak v roce 1309 obsadili ostrov Rhodos, poněvadž plánovali zůstat na blízku střednímu východu s nadějí ve znovu dobytí Jeruzaléma. Ale na Rhodu zůstali po dlouhých 200 let, postavili tam pevnosti a nemocnice a přetvářeli svojí armádu z pozemní na námořnickou. Za tu dobu vytvořili jednu z nejlepších námořnických bojových jednotek ve středověku!! V roce 1534 udělil Karel V. johanitům v léno ostrov Malta. Od této doby lze až johanity nazývat maltézským řádem.
Rytíři sv.Jana byli Evropskými šlechtici, kteří žili své životy jako mnichové nebo jako vojáci. Heslo řádu bylo „sloužit chudým a bránit katolickou víru“. Řád by financován z odměn a z darů poutníků, kteří se u nich nechali ošetřit. Řád měl takovou slávu, že brzy pokrýval veskrze celou Evropu. Existovali 3 základní divize řádu. Vojenská část, ta představovala elitu řádu, která zformovala jádro vojenské válečné síly. Její členové byli vybíráni z mladých mužů, kteří pocházeli z evropských aristokratických rodin a nebo také ti, kteří byli dědici nějakého pro řád významného majetku. První tři roky strávil rytíř v galejích poté dva roky ve službě konventu(název pro rytířské velitelství) a potom až probíhal výběr vhodných uchazečů na vyšší pozice.
Mezi kurátory převažovali mniši na vojáky, ale i tak byli stále připraveni sloužit v galejích a bojovat když bude třeba. Jejich hlavní povinnosti měli v nemocnicích a v řádových klášterech a kaplích. Řád byl řízen skrze Vrchní koncil v jehož čele stál hlavní velitel, který byl volen mezi osobami rytířského soudu.
Tradičním oblekem rytíře byl navlečený mnišský plášť, vyrobený z černé velbloudí srsti s bílým maltézským křížem zobrazeným na hrudi. Rozeznávací 8 hraný kříž se odvíjel ze symbolu italského města Amalfí. Nezměnil svůj tvar od 16.století, kdy bylo řečeno, že těch 8 hrotů(stěn) kříže reprezentuje 8 ctností, které musí rytíř dodržet: žít v pravdě, věřit ve víru, kát se, šířit lidskost, dodržovat spravedlnost, být milosrdný, být upřímný z celého srdce a snášet pronásledování. Řád zahrnoval 8 národností a tedy i 8 jazyků. Byla to Itálie, Francie, Provence, Kastílie, Aragonie, Auvergne, Německo a Anglie. (Angličtina byla potlačena za krále Henryho VII. v roce 1540 následkem přestupu k římským katolíkům. Každý jazyk byl spravován pilárem a jeho členové žili a jedli společně v jednom domě, který vypadal trochu jako kolej v Oxfordu. Každý jazyk měl přidělená svá práva a povinnosti na určitou část hradeb města v průběhu bitev. Hradby se jmenovali podle národností, ke které patřili takže například Poste de France, Poste d´Aragon atd.. Navíc každý ten pilár měl svojí specifickou funkci a tak například pilár Itálie byl admirálem loďstva.
Majetek a jmění řádu byl v Evropě spravován sítí vůdkyň a převorkyň, často pak také staršími rytíři, kteří již byli odvoláni z aktivní spolupráce ve Středomoří. Ačkoliv rytíři byli omezeni příslibem jejich samotné chudoby, řád byl jako celek nesmírně bohatý. Rytíř musel odkázat 4/5 svého bohatství řádu a pouze se zbývající pětinou mohl nakládat jak on sám chtěl. Nemocnice:
Nemocnice vytvořené řádem - první v Jeruzalémě a ve Svaté zemi, potom na Rhodu a v poslední řadě i na Maltě - měly vedoucí postavení v medicínské vědě a jejich personál byl rovněž považován za ten nejlepší, který existuje. Paradoxem bylo to, že jejich hlavním vojenským cílem bylo pozabíjení co největšího počtu muslimů, přičemž mnoho lékařských znalostí získali právě studiem arabské medicíny. Sacra Infermeria v hlavním městě Malty Valetta (postavená v roce 1570) měla více jak 600 lůžek a byla známá v celé Evropě. Jejich víra je zavazovala k tomu opatřit a starat se o nemocného ať již je jakéhokoli vyznání a víry. Týkalo se to i otroků. Jedinou vyjímku, kterou tvořili katolíci-ti byli umisťováni na speciální samostatná lůžka. Pacienti byli ošetřováni členy řádu, nad personálem nemocnice stál nějaký vrchní lékař, který navštěvoval nemocnici nejméně jednou týdně a obcházel všechny doktory. Pro větší renomé nemocnic byla většina nástrojů vyrobena z vysoce kvalitního stříbra. Samozřejmostí byly základní zásady hygieny, které byly pečlivě sledovány a dodržovány. Řádoví chirurgové uměli mnohé pokročilé operace např. vyndávání kamenů z močového měchýře, odstraňování šedého zákalu z oka stejně dobře jako amputace končetin či léčbu ran. Od roku 1676 zaznamenalo studium anatomie a rozboru člověka obrovský vzestup. V druhé polovině 17.století byla na Maltě dokonce založena akademie anatomie, lékařství a chirurgie. Později byla dokonce povolena pitva zemřelých za vědeckými účely.Po maltě:
Po ztrátě majetků ve Francii a jejich vyhoštění z Malty Napoleonem v roce 1798, rytíři hledali útočiště prvotně v Rusku, kde byli uvítání carem Pavlem I., a později v Itálii. Po několika letech nejistoty konečně zřídili své velitelství „Palozzo di Malta“ v Římě.
Na přelomu 19. a 20.století řád přestavěl sám sebe na náboženskou a charitativní organizaci dnes zvaná jako Suverénní vojenský Řád Malty. Je to mezinárodně uznávaná suverénní organizace což jí dává právo vyrábět si své vlastní mince a tisknout vlastní poštovní známky. Vlastně je to stát bez vlastního území, ačkoli je ve vlastnictví Říma užívajíc speciální územní status. Dodnes provádí nemocniční a lékařskou péči a poskytuje humanitární pomoc v regionech, které jsou sužovány chudobou, válkami nebo přírodními katastrofami. Řád nyní udržuje diplomatické vztahy z 83 zeměmi světa a je neustálý pozorovatel práce UN (Spojené národy) od roku 1994. Řád má své velvyslanectví na Maltě (v hlavním městě Valetta) a od roku 1991 znovu okupují jejich starý domov v horní části pevnosti st.Angelo ve Viktorii. Řád obhospodařuje více jak 16 nemocnic, 33 klinik, 21 denních stacionářů, 7 hospiců, 600 středisek první pomoci a 6 uprchlických táborů a na jejich chodu se podílí vedle profesionálních zaměstnanců asi ještě 80 000 dobrovolníků z celého světazští rytíři:
Řád byl založen v roce 1076 v Jeruzalémě, aby poskytoval poutníkům do Svaté Země pomoc - nejdříve zdravodní a potom také vojenskou. Tito Vojáci Krista postupně získávali rozsáhlá panství, zámky a nakonec vlastnili i flotilu.
Další osud Rytířů spečetilo vítězství Muslimů v roce 1291, kdy byli připraveni o své majetky. Uchýlili se proto na Rhodos, kde po dvě století tvořili štít proti výpadům Osmanské říše až do roku 1522, kdy je z ostrova vyhnal Sulejman nádherný. Potřebovali teď nový domov, a proto jim v roce 1530 Karel V. dal k dispozici Maltu.
Zásluhou rytířů se na ostrově začal rychle rozvíjet obchod a služby, stavěly se nové nemocnice a co bylo nejdůležitější, kolem přirozených maltských přístavů bylo postaveno silné opevnění. Sulejman chtěl řád zničit úplně a využít pak Maltu jako základnu k výpadům do jižní Evropy. V roce 1565 se proto se svou silnou flotilou vylodil u břehů Malty, aby rytíře z ostrova vyhnal.
Velká obléhání v roce 1565 doprovázené zuřivými boji trvalo celé 4 měsíce. Ačkoli byli rytíři početně mnohem slabší, postavili se hrdinně na odpor a nakonec za podpory místního obyvatelstva a posil ze Sicílie zvítězili. Turkům nezbývalo nic jiného než se stáhnout zpět a zanechat za sebou ohromující množství mrtvých, mezi nimiž byl i obávaný pirát Dragut.
Rytíři Řádu svatého Jana tak úspěšně uchránili jižní Evropu a křesťanství.
Po svém vítězství proti Turkům se řád vrhl s nadšením do dalšího rozvoje Malty a Goza - nastala zlatá éra kultury, architektury a umění. Bezpočet překrásných budov na Maltě pochází právě z tohoto období. Bylo postaveno také nové opevněné město Valletta, které dostalo své jméno na počest Jeana Parisota de la Vallette, pod jehož vedením se rytíři společně s Malťany ubránili tureckému útoku.
Vallettta je jedním z nejrannějších příkladů stavby města podle plánů v pravoúhlém systému. Rytíři pocházeli velmi často z těch nejbohatších kruhů v Evropě, a tak si mohli dovolit při stavbě Valletty najmout si ty nejtalentovanější. Opevnění, umělecké skvosty, muzea a kostely jsou dílem nejlepších evropských stavitelů a umělců své doby. Byly to právě překrásné paláce a další díla, která vedla Sira Waltera Scotta k tomu, aby Vallettu popsal jako "město postavené gentlemany pro gentlemany".
Po pádu Osmanské říše se vojenské poslání Řádu začalo pomalu vytrácet. Absence vojenského způsobu života a rostoucí bohatství Řádu vedlo postupně ke ztrátě disciplíny a prorůstání arogance a zhýralosti do jeho morálních základů.
Maltézští rytíři v českých zemíc
První johanitská komenda v zemích Koruny české vznikla v Praze při kostele Matky Boží pod řetězem okolo roku 1159. Podnět k jejímu založení dal sám český král Vladislav II., který se s Řádem sv. Jana Jeruzalémského seznámil během druhé křížové výpravy. Od té doby vzniklo a zaniklo v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v obou Lužicích na čtyřicet johanitských komend a farností. V roce 1393 se řád neúspěšně pokoušel o roli prostředníka ve sporu krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštějna. Spor nakonec vedl k zavraždění arcibiskupova generálního vikáře Jana Nepomuckého a později i samotného generálního převora řádu. Během husitského povstání v roce 1420 lehla pražská komenda popelem a členové řádu se uchýlili do Strakonic. Od té doby se sídlo představeného, který v roce 1626 natrvalo získal titul velkopřevora, a řádový konvent střídavě nacházely ve Strakonicích a v Praze. Zde v první polovině 18. století vznikla honosná barokní rezidence, která je sídlem českého velkopřevorství dodnes. Jako jediné v době napoleonských válek odolalo zhroucení řádových struktur a vyvlastnění jeho majetku napříč Evropou.
Novodobý rozmach Řádu maltézských rytířů v českých zemích začal v době rakousko-pruské války v roce 1866. Ta se stala impulsem pro oživení aktivit v oblasti zdravotní péče a sanitní služby. Myšlenka řádových sanitních vlaků, které se ve velkém měřítku uplatnily během první světové války, se zrodila právě v prostředí pražského velkopřevorství. České velkopřevorství, které se postupně stalo jedním z největších církevních pozemkových vlastníků v zemi, také financovalo stavbu zmíněného špitálu v Tanturu. V roce 1881 získal velkopřevor Čech a Rakouska za zásluhy titul rakouského knížete a převor pražského konventu byl jmenován prvním prelátem v českém království hned po arcibiskupovi.
Po první světové válce začala moc řádu v českých zemích prudce upadat. Při pozemkové reformě v letech 1919 - 1920 přišel o část majetku, o další se postarala hospodářská krize třicátých let a rozdělení česko-rakouského velkopřevorství po anšlusu Rakouska v roce 1938. Úřad velkopřevora pak krátce zastával kardinál Kašpar, od jeho smrti na začátku čtyřicátých let bylo české velkopřevorství bez velkopřevora. V roce 1950, kdy komunistický režim násilně ukončil činnost římskokatolických řádů a kongregací v Československu, byl majetek Řádu maltézských rytířů zabaven a jeho činnost zakázána. Část členů odešla do ilegality, část do exilu - převážně do Vídně a do Říma.
Záhy po listopadu 1989 byla činnost Řádu maltézských rytířů v Československu obnovena a v restitucích získali johanité nazpět velkopřevorský palác a konvent na Malé Straně. Jeho činnost dnes zahrnuje sociální, vzdělávací a náboženské aktivity. České velkopřevorství je například zřizovatelem Vyšší zdravotnické školy v Praze, velvyslanectví řádu v České republice spravuje Edukační centrum pro diabetiky. Řádem založená organizace Česká maltézská pomoc zajišťuje první pomoc při hromadných akcích a zaměřuje se na domácí ošetřovatelskou službu. Při povodních v České republice v srpnu 2002 se aktivně zapojila do odstraňování jejich následků. Na konci roku 2002 mělo české velkopřevorství celkem sto čtyři členů, z toho sedmnáct dam.
V České republice dnes působí několik katolických rytířských řádů. Maltézští rytíři jsou mezi nimi výjimeční svou nepřetržitou historickou kontinuitou, někdejší světskou slávou i globálním rozsahem veřejně prospěšné činnosti, kterou vykonávají. Při naplňování svých dvou tradičních charismat - obrany víry a služby trpícím - jakoby řád jednou nohou stál v přítomnosti a druhou hluboko v předmoderní době: pomoc slabým a boj proti nemoci, bídě a utrpení vedený nejmodernějšími prostředky se prolíná s rytířským étosem a symbolikou, důrazem na původ a hierarchii - jako kdyby se člověk dotkl Evropy předtím, než ji přeměnilo osvícenství. Tak či tak, poslání Řádu maltézských rytířů je nadčasové.