MERKUR

Minimální vzdálenost od Země	77 300 000 km
	MERKUR
Hmotnost	3,302 * 1023
Rovníkový poloměr	2 434 km
Perioda rotace	58 d 15 h 30 min
Střední vzdálenost od Slunce	57 910 000 km
Doba oběhu kolem Slunce	87,969 dnů
Oběžná rychlost[km/sec]	47,88
Měsíce	Merkur je bez měsíců

Složení

Kyslík - 42 %
Sodík - 29 %
Vodík - 22 %
Helium - 6 %
Draslík - 0,5 %
Ostatní (Ar, CO2, H2O, N2, Xe, Kr, Ne) - 0,5 %

Vznik

Historie formování Merkura je podobná historii formování Země. Před asi 4,5 miliardou let se z mateřské mlhoviny tvořily planety. Byl to čas intenzívního bombardování jejich povrchu, během kterého se velká část hmoty této mlhoviny na planety přesunula. Na samém počátku formování byl Merkur pravděpodobně rozdělen na husté kovové jádro a silikátové kůry. Po tomto intenzivním období bombardování tekla po povrchu Merkura láva, roztavená energií z neustálých dopadů, a zakryla starší kůru. Bylo pohřbeno hodně pozůstatků na toto období a Merkur postupně vstoupil do období lehčího bombardování, během kterého se vytvořily mezikráterové planiny. Potom Merkur zchladl. Jeho jádro se zmenšilo, což vedlo k tomu, že kůra se postupně lámala a vytvořila nápadně dlouhé srázy. Během třetího stádia láva zaplavovala nížiny a vytvářela hladké planiny. Během čtvrtého období bombardování mikrometeority vytvořily prach pokrývající celý povrch, známý jako regolit. Několik větší meteoritů dopadlo na povrch a zanechalo krátery s vybíhajícími jasnými paprsky. Kromě příležitostných kolizí s meteority merkurův povrch není déle aktivní a zůstává stejný už po milióny let.

Atmosféra

Merkur má velmi tenkou atmosféru, složenou z atomů vyražených z jeho povrchu slunečním větrem. Protože je povrch Merkura velmi horký, tyto atomy rychle unikají do vesmíru. Takže v protikladu se Zemí nebo s Venuší, jejichž atmosféry jsou stabilní, Merkurova atmosféra je proměnlivá a musí být neustále doplňována. Tlak atmosféry na povrchu je menší než 10 Pa, tedy v pozemských měřítkách ultravysoké vakuum, daleko vyšší tlak má i vakuum v běžné žárovce. Atmosféra je složená především z kyslíku a sodíku, vodíku a helia. Helium pochází pravděpodobně ze slunečního větru, i když část plynu se může uvolňovat také z nitra planety, zatímco ostatní prvky jsou uvolňovány z povrchu a doneseného meteoritického materiálu fotoionizací dopadajícím slunečním zářením. Merkurova atmosféra je tak řídká, že atomy plynů se v ní pohybují po balistických drahách a daleko častěji se srážejí s povrchem planety než samy mezi sebou.

Povrch

Merkur má průměr 4 868 km, a je tedy kromě Pluta nejmenší z planet sluneční soustavy. Jedna z charakteristik vlastního tělesa planety je však velmi pozoruhodná - hustota malé planety byla určena na 5 400 kg na metr krychlový , tedy velmi vysoká, srovnatelná s hustotou Země (5 520). Je to skutečná vzláštnost, poněvadž u ostatních terestrických těles klesá s rozměry i hustota - Jen Merkur činí vyjímku z tohoto pravidla. Uvedená skutečnost se promítá do úvah o vnitřní stavbě Merkuru i do hypotéz o vzniku sluneční soustavy.

Při procházce po Merkurově povrchu by Vás nejspíše zaujalo hned několik nezvyklých věcí. Slunce se jeví dvaapůlkrát větší, než je tomu na Zemi. Obloha zůstává přesto vždy černá díky tomu, že atmosféra nezpůsobuje žádný rozptyl světla. A kdyby jste se zahleděli do prostor vesmíru nad Vaší hlavou, mohli by jste spatřit, samozřejmě mimo Slunce, dva jasné zářící body. V jednom by jste mohli poznat překrásně krémově zbarvený kotouček Venuše a v druhém modře zbarvený kotouček Země.

Merkur je v mnoha směrech podobný Měsíci. Jeho povrch je velice starý a pokrytý krátery. Obsahuje prohlubně vytvořené mnohonásobnými dopady a mnoho lávových toků. Velikost kráterů se pohybuje od 100 metrů (nejmenší rozlišitelný útvar na snímcích z Marinera 10) až do 1300 kilometrů. Mají různé stupně zachování původního tvaru. Některé krátery jsou mladé s ostrými hranami a jasnými paprsky, které z nich vyčnívají, viz doprovodný obrázek vpravo. Merkur nemá žádnou tektonickou činnost, která by povrch omlazovala, podobně jako Měsíc. Kdyby jste se mohli projít po jeho povrchu, spatřili by jste podivný svět, velmi podobný tomu měsíčnímu. Merkurovy oválné, prachem pokryté kopce jsou nahlodávány erozivní činností dopadajících meteoritů, kterými je povrch neustále bombardován. Stěny geologických zlomů a rozsedlin povstávají na výšku několik kilometrů a táhnou se v délce stovek kilometrů.

Jedním z velmi zajímavých zjištění sondy Mariner bylo potvrzení existence magnetického pole Merkuru. Magnetické pole planety je dipolové podobně orientované jako magnetické pole Země a dosahuje asi 1 % intenzity zemského pole. Je to zdánlivě pole slabé , ale daleko větší než magnetická pole naměřená na podstatně větších planetách - Venuši a Marsu. Mechanismus vzniku magnetického pole planet je zatím značně nejasný , ale objev magnetického pole Merkuru vyvrací možnost, že by rozhodující podmínkou byla velikost tělesa nebo rychlost rotace. Důležitější asi bude vnitřní stavba planety, právě odlišná rotace vnitřního železného jádra a povrchu planety. Tato rotace se může lišit jen o velmi malou hodnotu (rodíl 1 otáčky za mnoho století) , le i to stačí k vybuzení magnetického pole.