VENUŠE

Střední vzdálenost od Slunce	108 000 000 km
	VENUŠE
Hmotnost	4,869 . 1024 kg
Rovníkový poloměr	6 051,8 km
Perioda rotace	243 dní 4 hodiny
Průměrná hustota	5250 kg/m3
Doba oběhu kolem Slunce	224 dní 17 hodin
Oběžná rychlost[km/sec]	35,02 km/s
Měsíce	Venuše je bez měsíců
Průměrná povrchová teplota	480 stupňů

Složení

oxid uhličitý 96%
dusík 3%
0,1% vodní páry
Známé prvky: oxid siřičitý, vodní páry, oxid uhelnatý, argon, hélium, neon, chlorovodík, fluorovodík
Složení povrchových materiálů: čedič a přeměněné horniny

Popis

Venuše je po Měsíci nejjasnější objekt na noční obloze. Má na to nárok, protože je Zemi nejblíže. Venuši lze pozorovat ráno nebo večer. Je obklopena hustou atmosférou.

Atmosféra

Atmosféra Venuše je poměrně hustá a především značně horká. U povrchu je atmosférický tlak devadesátkrát větší než u nás na Zemi. Stejný tlak působí u nás na ponorku, která je 3000 m pod hladinou oceánu.
Vysoká koncentrace oxid uhličitého je příčinou silného skleníkového efektu, jevu, kdy sluneční paprsky procházejí skrze atmosféru, ale teplo, které se vytvoří jejich dopadem již atmosféra ven nepustí. Bylo vypočítáno, že Venuše odráží pouhé 2 % slunečního světla, všechno ostatní je přeměněno na jinou vlnovou délku. V případě Venuše především v teplo, tedy v infračervené záření, které je polapeno v mracích oxidu uhličitého. Situaci ozřejmuje obrázek, na kterém je vidět povrchová teplota kolem 460° C (860° F) a postupné ochlazování ve vyšších vrstvách.

Měření sondami, které zkoumaly teplotu atmosféry přineslo zajímavé poznatky. Teplota ve stejné výšce je přibližně stejná, ať se jedná o oblast nad rovníkem či oblast na póly Venuše. Dále se zjistilo, že teplota atmosféry Venuše se v oblasti, na kterou Slunce svítí, se také příliš neliší od oblasti, kde je noc. Příčinu tohoto jevu je zřejmě nutno hledat v proudění větrů, které v horních vrstvách atmosféry vanou vysokou rychlostí (360 km/h).

Jednou ze zajímavostí atmosféry jsou černé skvrny, které krouží v jejích horních vrstvách. Podle výzkumníků Texaské univerzity Dirk Schulz-Makuch a Louis Irwin může planeta obsahovat v horní atmosféře vhodné místo pro život. Dle jejich slov není Venuše z astrobiologického hlediska zcela ztracena. K podpoře svého tvrzení použili výsledky archivních dat z ruských sond Veněra a amerických sond Pioneer Venus a Magellan. Chemické složení atmosféry Venuše naznačuje, že se tam odehrává něco zvláštního - odpovědí může být bakteriální život. Výzkumníci našli sirovodík a oxid siřičitý, plyny, které spolu za běžných podmínek reagují - pokud neexistuje jejich zdroj, nejsou nikde nalézány společně. Nalezen byl také sirouhlík, plyn, který za běžných podmínek pochází pouze z biologických zdrojů. Sirovodík a sirouhlík mohou pocházet z neznámého nebiologického zdroje, ale tyto reakce k účinnosti vyžadují katalyzátory. Na Zemi jsou nejlepšími katalyzátory bakterie. Podle této teorie mohou bakterie žít v mracích ve výšce 20 km v atmosféře Venuše. Tam jsou podmínky poměrně mírné. Teplota je přibližně 70 stupňů Celsia, tlak odpovídá jedné atmosféře a Venušina atmosféra v těchto výškách obsahuje vodní kapičky. Bakterie by mohly jako energetický zdroj využívat ultrafialové záření ze Slunce. Tím by se vysvětlily neobvyklé tmavé skvrny na UV snímcích planety.

Povrch

Teprve nedávno se podařilo prohlédnout skrze hustou atmosféru Venuše, která chrání před našimi zraky skutečný povrch planety. Až vývoj v oblasti radarových teleskopů a radarových zobrazovacích systémů, umístitelných na oběžnou dráhu planety, nám umožnil vidět skrz clonu mraků a spatřit povrch. Čtyři z nejúspěšnějších misí vedoucích k odhalení povrchu Venuše byly NASA's Pioneer Venus mission (1978), Sovětské mise Venera 15 a 16 (1983-1984) a NASA's Magellan radar, radar mapping mission (1990-1994). A když tyto družice začaly mapovat planetu, dostali jsme o Venuši novou představu.

Povrch Venuše je geologicky "relativně" mladý. Podle nejnovějších výzkumů můžeme říci, že povrch Venuše byl kompletně přetvořen před 300 až 500 milióny lety. Proč k tomu došlo, je zatím jen otázkou k diskuzi. Topografie Venuše se sestává z obrovských plání pokrytých výtoky lávy, horami nebo pohořími deformovanými geologickou aktivitou. Nejvyšším vrcholem Venuše je Maxwellova hora a nachází se v oblasti zvané Ishtar Terra. Afrodítino pohoří (Aphrodite Terra) téměř obepíná polovinu rovníku. Obrázky pohoří vyšších než 2,5 kilometru (1,5 míle) pořízené sondou Magelan vykazují množství světlých oblastí, charakteristických pro oblasti obsahující vodu (vlhkou půdu), ale jak je známo, voda zde nemůže být, a tudíž nemůže způsobovat ony světlé plochy. Co je tedy způsobuje? Jedna z teorií říká, že by se mohlo jednat o plochy skládající se z částic kovových materiálů. Studium této teorie nás vede k tomu si myslet, že by se mohlo jednat o pyrit, známý také jako falešné zlato. Ten se v nestálé formě vykytuje v nižších nadmořských výškách a ve stálé formě by se mohl vyskytovat právě na těchto pohořích. Materiálem s takovými vlastnostmi by ale mohl být úplně jiný, neznámý kov, který by si uchovával takové vlastnosti i při nižších koncentracích.

Povrch Venuše je zjizven krátery způsobenými meteory, které na něj náhodně dopadají. Krátery menší než 2 kilometry (1,2 míle) zde téměř nenajdete. Je to způsobeno hustou atmosférou, ve které většina malých meteorů shoří. Výjimku tvoří velké meteority, které mohou proniknout atmosférou až na povrch. Ty se rozbijí až těsně před dopadem a vytvoří velké krátery. Vulkány a vulkanické oblasti také patří k častým úkazům. Přinejmenším 85 % povrchu Venuše je pokryto vulkanickou horninou. Mohutné výtoky lávy dosahující i několika kilometrů pokrývají většinu nížin. Více než 100 000 malých sopek působí jako drobné body mezi velkými vulkány. Ty pak dokáží živit lávovou řeku, která se neostýchá vést svůj klikatý proud i tisíce kilometrů. Jeden dokonce dosahuje délky 7 000 kilometrů (4 300 mil).

Na Venuši se nacházejí obrovské krátery, které mají průměr více než 100 kilometrů (62 mil). Na Zemi jsou nejčastěji krátery, které mají v průměru jen několik kilometrů. Něco však naleznete jen na Venuši. Jsou to objekty zvané koróny a arachnoidé. Korony jsou rozsáhlé oválné útesy, které mají napříč několik tisíc kilometrů. Arachnoidé jsou objekty podobné koronám, ale mírně protáhlé. Předpokládá se, že mají příčinu v roztavené hornině, která prosakuje na povrch z prasklin v povrchu, kde pak vytváří charakteristické žilkování.